V předposledním díle letošního roku mluvíme s dalšími dvěma hosty podcastu Náhradka o tom, co ovlivnilo jejich profesní dráhu, jak prožívali vlastní náhradní rodičovství a co podle nich systému náhradní rodinné péče chybí.
V rozhovoru s PaedDr. Petrou Pávkovou se dotkneme i náročného tématu vlastního dětství. Jak se promítlo do její profesní cesty?
„S ohledem na práci, kterou dělám, mi došlo, že to mám podobně jako děti, které vyrůstají mimo svou rodinu. Můj obranný mechanismus na tu nepéči byl, že jsem chtěla být ve všem nejlepší, ale rodiče to nějak nezaznamenávali. A jak jsem se začala zavděčovat, chtěla jsem někomu pomáhat, aby mi říkali: děkuju… a nejblíž mi byly děti… a jsem tam.“
„Denně si uvědomuji, jak má minulost souvisí i s mou profesí.“
Co pro ni znamená rodina?
„Rodina je místo, kam se můžu vždycky vrátit. Můžu mluvit o tom, co mi dělá radost i co mě bolí. Nemusím to nijak cenzurovat… a ti lidé, i když mi nemůžou pomoct, tam se mnou prostě jsou.“
A co ji – maminku tří synů – vedlo k tomu, stát se i mámou adoptivní?
„Mou motivací nebylo mít dítě, ale pomoct dítěti.“
„Všechno bylo jinak… ona každou hranici vnímala tak, že ji nemiluji. Ty děti jsou hrozně křehké.“
Druhým příběhem, který uslyšíte, je zkušenost Mgr. Marka Medeirose, psychoterapeuta ve výcviku a sociálního pracovníka Střediska náhradní rodinné péče, který se svým partnerem vychovává dceru.
„V čem myslím, že moje zkušenost může být nosná pro mou dceru, je to, že jsem si tím prošel, také mě to dost bolelo, nějak jsem to zvládl… a také jsem přijal, že jsem opravdu jiný. A to je klíčové i pro mou dceru.“
Popisuje také, jaké byly jejich začátky:
„Měli jsme obavy… očekávali jsme stereotypy a předsudky, ale překvapilo nás, že se nic takového nekonalo. Setkali jsme se s velmi vstřícným přístupem.“
A co by si přál změnit v systému?
„Upravit dlouhodobou pěstounskou péči tak, aby existovala jasná hranice, že pokud není předpoklad návratu dítěte do biologické rodiny, pak dítě zůstane tam, kde už nějakou dobu vyrůstá. Aby to bylo jeho ‚doma‘.“
Poslechněte si celý díl, ve kterém uslyšíte víc o tom, že cesta k pomáhajícím profesím bývá náročná a někdy vyrůstá z vlastního nelehkého dětství. A také o tom, jak otevřenost k pochopení a zpracování vlastních dětských prožitků v dospělosti může proměnit bolest v porozumění a sílu, která umožňuje být soucitným, vnímavým a pokorným průvodcem pro druhé.
🎧 Podcast Sdružení pěstounských rodin natáčíme za finanční podpory Ministerstva práce a sociálních věcí z Národního dotačního titulu Rodina. Děkujeme!
Připravila: Karolina Antlová | Námět: Julija Prejsová | Hudba: Petra Bohemi | Zvuk: Pavel Kunčar
„…naroubování větvičky stromu na jiný strom… ona si nese vlastní genetický materiál, svůj původ, ale roste v jiném prostředí… nedá se ale zapřít, odkud pochází… A to je takový krásný obraz náhradního rodičovství…“
„Rodina je místo, kam se můžu vždycky vrátit. Můžu mluvit o tom, co mi dělá radost i co mě bolí. Nemusím to nijak cenzurovat… a ti lidé, i když mi nemůžou pomoct, tam se mnou prostě jsou.“
„Já mám svoje vlastní děti.
Já vím, které jsem si porodila a které ne.
Ale to je jediný rozdíl.
Jediný.“
— říká v novém díle Náhradky Barbara Helešicová.
V novém díle podcastu Náhradka jsme si povídali se třemi ženami, které samy vychovaly, nebo pečují o děti v náhradní péči, a dnes zároveň profesionálně podporují další pěstouny a osvojitele.
„Na co mě nikdo nepřipravil, bylo to, že narazím na vlastní limity. A že můžu cítit i vztek na dítě. A ten vztek vůbec nedává smysl, protože ono za to nemůže. Takže jsem se s tím vším musela postupně vypořádat.“
Celý díl bychom mohli citovat, ale myslíme si, že bude lepší, když si ho rovnou poslechnete.
Jak se rodí láska k přijatým dětem? A proč se lidé rozhodují stát se pěstouny?
V našem vánočním díle podcastu jsme oslovili pracovníky Sdružení pěstounských rodin, dobrovolníky i pěstouny a ptali se jich, co pro přijaté děti pěstounská péče znamená a co je přivedlo na tuto životní i profesní cestu.
Čtyři příběhy sourozenců spojené zkušeností s náhradním rodičovstvím.
V novém díle podcastu Náhradka se Nikola Sumelidu zamýšlí nad svou sestrou Simonou a tím, jak celá rodina vnímala její rozhodnutí stát se pěstounkou a později adoptivní maminkou přijaté holčičky.
Petra a Alžběta Sapákovy vyrůstaly ve velkých rodinách, kde kromě biologických dětí postupně přibývali i přijatí sourozenci. Jak na tuto zkušenost nahlížejí dnes? Ovlivnila nějak jejich životní směřování?
Jaroslav Danielczyk jednou stál před rozhodnutím vzít si vlastní bratry do pěstounské péče. Co ho k tomu vedlo a jak sám své pěstounství vnímá?
„Hodně lidí se diví, ale já jsem ji jinak vyškrtla ze svého života… Ale třeba za deset let budu mluvit jinak“
„…ti prarodiče, klademe si otázku, jestli si vůbec můžou říct NE“
„Seš babička – musíš, je to Tvoje povinnost… NENÍ“
Poslechnete si další střípky příběhů pěstounské péče. Tentokrát z příběhů babiček, kterým osud nadělil složité životní situace.
„Muž znamená sílu… Ale ta síla nemá být destruktivní, má být konstruktivní“
„Žena může být lepším soustružníkem, a muž… kuchařem. Jde o to, že je to naprosto individuální…“
„Normální člověk, i pěstoun… vezme dítě… a odjede na týden na výlet. Já vezmu… půlku (domácí) JIPky… Jde to, ale je to náročné“
„Musel jsem se oprostit od toho, že děti budou mít nějaké vlastnosti po mě nebo po manželce.“
„Já si myslím, že tu práci s těmi dětmi to nemůže dělat úplně každý… Na to potřebujete trochu jiné kvality.“
„S těmi dětma je to pořád nový… Tam máte pořád co objevovat… A zase musíte řešit vlastně sama sebe, musíte objevovat jak ty děti posouvat… musíte se posouvat…a to mne na tom baví.“
…aneb Ohlédnutí za třemi roky natáčení podcastu Náhradka. Uslyšíte v něm Mgr. Ing. Pavla Šmýda, ředitele Sdružení pěstounských rodin, Juliju Prejsovou, koordinátorku projektů Sdružení a autorku námětu Náhradky a Karolinu Antlovou, moderátorku a hlasovou lektorku, která stojí za celým procesem tvorby podcastu.
„Já bych nechtěla sklouznout někam, jakože pomáháme, jako děláme ty dobrý skutky. Ne, mě to obohatilo život…“ – Marcela Tobiášová je spolu s manželem dlouhodobou pěstounkou. Zpočátku působili jako pěstouni na přechodnou dobu.
V posledním letošním díle si povídáme s pěstounskou maminkou Marcelou Tobiášovou, Mgr. Leonou Fialovou a Mgr. Terezii Havlíčkovou z Rodičem jinak a brněnským kadeřníkem a jáhnem Janem Špilarem.
Odpuštění a vděčnost v souvislosti s náhradní péčí o ohrožené děti. Jedno emočně z nejtěžších spojení.
Snad většina těch, kdo se v oblasti sociálně právní ochrany dětí pohybuje, se k tématům odpuštění a vděčností musela aspoň někdy přiblížit a zkoumat je. Dotýkat se toho, jak je někdy těžké, ale důležité, odpouštět předchozím životním událostem dítěte a často i sami sobě…
V dalším díle Náhradky jsme se vydali za pěstounským tatínkem, který o své cestě pěstounstvím vypráví na Instagramovém účtu @cesta_pestouna, Alžbětou Candia Muñoz, psychoterapeutkou, pracující mimo jiné s ohroženými rodinami, a vnučkou profesora Zdeňka Matějčka, Hanou Stejskalovou, sociální pracovnici NRP ÚMČ Praha 5 a profesorem Pavlem Hoškem, teologem, vedoucím katedry Evangelické teologické fakulty UK.
V dalších příbězích z Náhradky uslyšíme touhu po sebepoznávání, sebepřijetí a naplnění svého poslání. „Člověk by chtěl spasit celý svět, že jo, všechny děti, co vidí, a někdy to nejde…“
„Ta touha po dokonalosti je cesta do pekel, protože vám to ty děti ukážou, že dokonalé je všechno, když to pojmete jako opravdově…“
V letošním roce pátráme po okolnostech, motivaci a důvodech, proč se lidi stávají pěstouny anebo těmi, kdo ohroženým dětem a rodinám pomáhají. Jak moc rozumí sami sobě? Proč dělají to, co dělají? Proč si zvolili cestu, jakou si zvolili?
V letošním roce pátráme po okolnostech, motivaci a důvodech, proč se lidi stávají pěstouny anebo těmi, kdo ohroženým dětem a rodinám pomáhají. V prvním díle se také ptáme, co pro ně v souvislosti s jejich životní cestou znamenají pojmy moudrost a odvaha?
„Člověk potřebuje něco jako rituály… něco, co se opakuje…nějakým způsobem zklidňuje…“ (Sandra Silná)
Poslechněte si poslední díl Náhradky v roce 2022, nejen o vánočních rituálech a tradicích.
Tento díl podcastové série Náhradka jsme věnovali Světovému dni dětí, který připadá na 20. listopadu. S čím se toto datum pojí? V roce 1959 přijalo Valné shromáždění OSN Deklaraci o právech dítěte, ve stejný den v roce 1989 pak Úmluvu o právech dítěte.
Mnoho (nejen pěstounských) rodin se neobejde bez podpory. Pečují totiž o děti se specifickými potřebami. Ať už jde o potřeby vzdělávací, výchovné, o fyzické, mentální či kombinované hendikepy.
Nový díl Náhradky ke stému výročí narození profesora Zdeňka Matějčka, ve kterém o svých snech, smyslu pěstounství, hodnotách mluví Mgr. Marek Roháček, Mgr. Marie Popovská, pěstounské maminky a profesor Zdeněk Matějček hlasem Igora Dostálka.
Co vše čeká zájemce na cestě k pěstounství? A lze se na pěstounství vůbec připravit? V novém díle přibližujeme zájemcům proces zprostředkování náhradní rodinné péče.
V čem se skrývá tajemství dobrého manželství a partnerství? Může být pěstounská péče stresovým faktorem ve vztahu dvou dospělých? A co je pro účastníky tohoto dílu podcastu Náhradka v partnerství nejdůležitější?
Jak moc se daří naplňovat pojem nejlepšího zájmu dítěte v souvislosti s pěstounskou péči? V tomto díle se dotkneme otázek potřeb dítěte a potřeb pěstounské rodiny.
Třetí díl podcastové série Náhradka. Ústředním tématem tohoto dílu je hledání odpovědi na otázky, proč se lidi stávají pěstouny a co je k tomu vede? Také se ptáme běžných účastníků dostihového dne Chuchle Areny na to, jak vnímají pěstounskou péči a pěstouny.
Jaká dilemata přináší náhradní rodičovství? Jak na takzvanou příslušnost k rodu a vlastní identitu nahlíží dospělí, kteří v náhradní rodině vyrostli? Jaké otázky vyvstávají ve chvíli, kdy se společnost snaží různými způsoby vyřešit nenaplněné rodičovství?